A TOHO SE NIKDY NEVZDÁM

21. června 2017 v 18:50 | Lucy
Co mi dává běhání?
Běhání je pro mě v chvílích největší zátěže uplně všechno. Když mám všeho plnou prdel a potřebuju vypnout, tak se seberu a jdu běhat. Opravdu často neběhám pro lepší fyzičku nebo proto, že chci mít štíhlou postavu, ale proto, že už mi všechno přerůstá přes hlavu. Ono je totiž milionkrát lepší se sebrat a utáhnout tkaničky, než vzít do ruky flašku a utápět se v alkoholu.
Nikdy jsem nebyla na to doržování času co se týče věcí, které si řídím sama. Proto jsem ani nikdy neměla nijak určený časy, kdy mám běhat. Vždy, když cítím, že toho mám dost a hlavu plnou nesmyslů, tak se seberu a běžím. Ať už to je v 5 odpoledne, v deset večer nebo ve tři ráno. Běhám tehdy, kdy se mi chce. Ve dne probíháte okolo všech těch lidí a máte pocit, jako by jste nad nimi trochu zvítězili. A naopak když běžíte v noci okolo vševh těch na šrot opilých lidí, tak si uvědomujete, že vaše vůle je dost silná na to, aby jste se do takových sraček dostali.
Od té doby, co běhám, se mi tak moc pročistila hlava a začla jsem si uvědomovat a ujasňovat tolik důležitých a velmi podstatných věcí, které jsem dlouhou dobu buď přehlížela, nebo jsem nad nimi nikdy moc nepřemýšlela. Tolik věcí, co mě při cestě vždy napadne je až neuvěřitelný.
A další pocity? Je obdivuhodné jak je běh uvolňující. Vždy jsem v tom viděla jen hroznou dálku, hroznou trasu a spoustu překážek. Ale když tohle všechno odbouráte tak zjistíte, že se za tím vším nachází ohromné uvolnění. A další výhodou běhání je tedy i poměrně rychlé spalování tuků.
Takže když už běhat, tak pro radost, rozhodně ne z donucení a se znechucení. A tohodle názoru SE NEVZDÁM!
 

PODEZŘELÁ ZRZKA

19. června 2017 v 18:41 | Lucy
Čau ahoooj!

Dneska se mi stala nemilá příhoda o kterou se s vámi prostě musím podělit, protože tohle se mi nestává jen tak.

Pondělí. Den jako každý jiný. Měla jsem spoustu času po škole a tak jsem si řekla, že půjdu prolézt pár obchodů. A protože nejsem žádný rasista, tak zajdu i k vietnamcům.
Prošla jsem dveřma, jedu po ekalátorech do druhého patra a nastala ta chvíle, při které mám vždycky strach. Ano, správně. Stála jsem před tím pípacím nesmyslem, který hlídá zloděje. Odhodlala jsem se tedy a vyšla jsem. A BANG! Při mém ohromném štěstí to začlo pípat. Ale tak v pohodě, že jo, co bych tam asi tak mohla ukrást, když jsem tam ještě ani nevešla. Tak jsem to hlasité pípání ignorovala a šla. Ale v tu ránu mi to došlo - když jsem pípala při vchodu, tak budu pípat při odchodu. A kurva! Nikdy se mi z obchodu nechtělo odejít víc, než dnes.
Procházela jsem tam mezi těma hadrama, koukala se a čekala na správný okamžik, kdy budu moct utéct. Vyčkala jsem ještě chvíli a vzala jsem ohnivou čáru. Vyrazila jsem z obchodu rychleji, než kdy jindy. Myslím, že bych předběhla i Usaina Bolta. A najednou - PÍP PÍP. Slyšela jsem to zasrané pípání a bylo to v prdeli. Tak jsem se otočila, jestli mě nějaký vietnamec viděl, ale štěstí mě bohužel opustilo. Paní stojící za pultem už na mě vřískala a ukazovala, abych šla k ní. Tak jsem šla za ní, cestou jsem zase pípala a lidi na mě koukali jak na největšího zloděje.
Paní od kasy si k sobě zavolala ještě další ženskou a obě dvě mě čapli a vlekli mě k těm pípacím nesmyslům. Řekli mi: "Slečno, slečno, projděte se, tam a zpátky, slečno!". Říkám: "Okey, neřvi na mě, jdu!" Tak jsem šla a zase jsem pípala. Přišla jsem k těm dvoum zpátky a jedna z nich říká: "Sundat baťoh." Baťoh? Oukey, klidně si ho nech, mám doma ještě tři." Tak jsem ji ho dala. Položila ho na zem, NA ŠPINAVOU ZEM, otevřela ho a celej jeho obsah vytáhla. Dneska jsem ten baťoh měla plnější než kdy jindy. Celej jeho obsah vytáhla a věc po věci strkala před tu pípací krávovinu. Ale najednou nic nepípalo. Najednou nic nepípalo! Nasraná vietnamka ukáže na baťoh, řekne, ať si to uklidím a že mi prohlídne kapsy. Ona to celý vytáhne a řekne mi, abych si to uklidila?! Really? Co jsem její konina? Dobře, dřepla jsem si a uklidila to.
Stála jsem před těma dvěma baba a koukala na to, jak mi prohledávají kapsy. Lidi okolo chodili s fakt strašným výrazem a koukali na mě kurva jak na zloděje. Když mě teda doprohlídli, řekli mi, abych se ještě prošla mezi těma pípátkama. Prošla jsem se, ale nepípala jsem. Takže už to asi bylo oukey.
Ženský mi zvedli baťoh ze země, podali mi ho, obě se mi omluvili a nakonec řekli: "No, víte.. ono to je rozbitý." Myslela jsem, že chytnu záchvat agresivity a oběma tam na míste urvu hlavu! Byla jsem tak nasraná! A já jim ještě s klidem odpověděla: "V pohodě, nic se nestalo." Uplně s klidem. Jakoby mě to nesralo. Ale sralo! Ujeli mi dva autobusy a okradli mě o můj drahocenný čas.
Odkráčela jsem a řekla si, že tímto dnem jsem skončila s nákupama, že se bojím těch pípáků.

Tak tohle je další nemilá příhoda, která mě potkala.

U dalšího příspěvku ZDAR!

ZATRACENÍ VĚŠTCI

18. června 2017 v 23:42 | Lucy

Čau čau čaaau!

Stává se vám, že si občas zapřemýšlíte o svém dětství? Já si myslím, že určitě. No a já jsem tak seděla a vzpomínala a vybavila jsem si jednu takovou vtipnou story, o kterou bych se tu s vámi mohla podělit. Tak jdeme na to!

Byla jsem malé, zvídavé děťátko, které rádo zkoušelo různé ptákoviny, dělalo všemožné hovadiny, které mě v moment napadly a když se jednalo o něco, za co bych mohla dostat výprask tak moc velký, že bych si týden nesedla na prdel, tak to jsem věděla hned, co dělat. No a na tom je také založený celý tento příběh, který vám dnes povyprávím.

Jako malý svišť jsem byla opravdu ranní ptáče. Každý den jsem vstávala šíleně brzo ráno, prostě jsem vstala, sedla si k televizi a většinou koukala na pohádky. Ale ráno onoho osudného dne zrovna pohádky ještě nedávali. Zato běželo něco mnohem zajímavějšího. EZO.TV! Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Věštkyní pro ten den byla velmi mladá, mile vypadající paní. Chvíli jsem sledovala, jak tam lidé volají, nechávají si věštit budoucnost a pozorně jsem naslouchala tomu, co všechno tam říkali.
Opravdu nikdy, ani v tom nejhorším snu, by mě nenapadlo, že udělám takovou kravinu, jakou jsem udělala. Řekla jsem si, že by mohlo být super vědět, jak si budu žít za pár let, jak se vlastně budu mít. A taky mi přišlo děsně bezva, že bych se slyšela v televizi. Z toho jsem byla uplně hotová. Proto jsem vzala mobil a vytočila číslo napsané na obrazovce. Tehdá jsem ještě ani vlastní telefon neměla, tak jsem si půjčila tátův. Tak nevinně se povaloval na na stole a uplně prosil o to, abych ho vzala a zavolala tam.. Pamatuju si to opravdu detailně. Tak jsem teda vytočila číslo a čekala, až se ozve paní. Najednou se v televizi ozvalo: "Aha, už nám volá další, haló haló!" Slušně jsem pozdravila a jakmile jsem svůj hlas slyšela v televizi, rozzářily se mi oči a byla jsem radostí celá bez sebe. Chvíli jsem si tedy s paní povídala a pak začala věštit. Abych pravdu řekla, tak si už ani moc nepamatuju, co přesně vyvěštila, ale určitě to bylo dost na hovno. Ani tak není podstatný, co vyvěštila, ale podstatný je to, že jsem si tam s ní povídala dobrých dvacet minut. Byla milá, tak proč ne, že? Vůbec mě netankovalo, že volám tak dlouho, protože mi sakra nedošlo, že se za to platí. Mě to vůbec nedošlo.
Zavěsila jsem telefon a měla radost z toho, že jsem se slyšela v televizi. Nějaká věštba mi nakonec byla uplně v prdeli, protože prostě slyšet se v televizi! To je jako porovnávat důležitost pouzdra na Nokii 3310 a vzduchu. Ale pokračujeme. Mobil jsem vrátila na stůl tam, kde ležel předtím a stejně, jak tam ležel, aby nikdo nic nepoznal. No, docela dlouhou dobu taky nikdo nic nepoznal. Až přišel den D.
Hrála jsem si v ten den v pokoji a najednou slyším tátu, jak řve: "Lucino!! Okamžitě naklusej dolu!!" Věděla jsem, že je totálně nasranej. A to se mi také potvrdilo ve chvíli, když jsem ho uviděla. Nikdy jsem ho tak vztely rudýho neviděla. Najednou BOOM. Uplný přelom, jakoby se najednou uklidnil. Docela klidným hlasem mi řekl, abych se posadila ke stolu. A najednou zase BANG! Zase se to celý obrátilo. Začal výslech jako na policii. Už jen ta lampička chyběla. Seděla jsem si tak u toho stolu a najednou přede mě přiletěl papír. Byl to účet za telefon. Očkem jsem do toho nakoukla a viděla tu provolanou částku. Ano vážení, za ten přiljemný rozhovor s milou paní z televize jsem utratila 6 000. Prostě jako bych ty peníze vzala a vyhodila je z okna. Co by jste v takové chvíli dělali? Myslím si, že normální člověk by se přiznal. Ale protože já normální ani docela nejsem, tak jsem začla zapírat, i když jsem věděla, že se to provalí. A taky že ano, hned to vyplavalo na povrch, protože to ani nikdo jiný být nemohl. Teda aspoň pochybuju o tom, že by kočka zvedla telefon a nechala si vyvěštit.
Mlčky jsem seděla u toho stolu a nevěděla, co dělat. Táta se mě začal ptát, kam jsem to vlastně volala. Řekla jsem mu, že na EZO.TV. Nevěděl, co to je a tak se začal vyptávat, jestli to není určený pro dospělé a tak. A já hned na něj, že jsem nevolala na žádnou sexuální linku (musím uznat, že jsem už byla docela znalec). Táta po mě chtěl důkazy a já jen tak seděla, bezmocně zajebaná na té židli, a poslouchala to, jak si táta myslí, že jsem nějaké úchýné děcko. Pak se mě tedy zeptal, s kým jsem si tam povídla a o čem. Řekla jsem, že mi taková paní povídala o mé budoucnosti. A byli jsme doma! Všechno už bylo jasný. Táta mě už konečně přestal podezřívat z toho, že jsem úchylné děcko a začal znova nadávat.. "To si ze mě děláš prdel?! Ty si utratila tolik peněz za věštbu?! To je snad vtip?! Já tě přetrhnu jak hada!!" a jel! Ten byl k nezastavení. No dokážete si to představit.
Ale co už, byla jsem trochu vystrašená.. okey, byla jsem podělaná až za ušima z toho výslechu, ale na druhou stranu jsem pořád překypovala radostí z toho, že jsem sama sebe slyšela v televizi.

Jedna z nezapomenutelných vzpomínek.
 


Protančená noc

17. června 2017 v 9:56 | Lucy
Proto, abych se dočkala své první protančené noci, jsem musela pořádně zariskovat.

Bylo odpoledne, docela normální den, a já jsem měla chuť podniknout něco zajímavého. Zvedla jsem mobil a zavolala jsem kamarádce, jestli má dnes večer něco v plánu. Stálo při mě štěstí, nic neměla. Proto jsem nečekala ani chvíli a okamžitě ji obeznámila s tím, že mám chuť něco zajímavého podniknout. Naneštěstí je kousek od naší vesnice, asi 8 kilometrů, jeden taneční nebo spíš zábavní klub. Do toho klubu je vstup povolen od 16 let, což pro mě není problém, ale pro mou kamarádku by mohl být, protože jí bylo 14. Ale to pro nás samozřejmě nebyla žádná překážka.

Nikdy jsem neměla koule na to, abych se táty zeptala, jesti mě tam pustí. A protože jsem nechtěla, aby se celý náš plán ve vteřině zničil, tak jsem se ho neptala ani tentokrát. Můj plán byl zcela prostý.

Seděla jsem večer, asi v 9, u televize s taťkou a hrála jsem, jak moc mě bolí hlava. Řekla jsem mu, že mě prostě není dobře, že už půjdu spát. Ha! Sežral mi to i s navijákem. Odlámala jsem se tedy do svého pokoje a začla se připravovat. Učesala jsem se, ustrojila a postel jsem nastražila tak, aby to vypadalo, že tam spím. A pak už jen zbývalo počkat na správnou chvíli. S kamatádkou jsem se dohodla, že se sejdeme v 10. Plán byl tedy následující. Musela jsem počkat na chvilku, až taťka bude zadívaný do televize a nebude vnímat okolí (to přichází po té deváté hodině každý den). Na tuto chvíli jsem počkala a vyplatilo se. Vkradla jsem se potichu na chodbu, vzala boty do ruky, odemkla, otevřela dveře a zase zamkla. Teď už jen zbývalo utáhnout tkaničky a utíkat pryč.

Sešla jsem se s kamarádkou a přemýšleli jsme, kam půjdeme. Naštěstí kamarádka věděla o tom klubu a o tom, že se tam v ten den něco děje. Tak jsme se vydali na dlouhou, osmikilometrovou cestu.

Cesta utekla jako voda a najednou jsme stáli před klubem a přemýšleli, jak moc drsně se musím tvářit při koupi lístků. Samozřejmě to bylo easy, poradila jsem si s tím. Prostě jsem za ní přišla a s drsným pohledem a hlasem říkám.. "Tak dvakrát. Díky." Šlo to jako po másle.

Ani jsme se nenadáli a už jsme tančili v tanečním bazénku. Ani jsem nečekala, že to takhle vyjde, bylo to opravdu skvělý.

Jak jsme tak tančili, tak se k nám pomalu přidávali lidi, seznamovali se s námi a podobně. Ale opravdu jsem nečekala, že se stane něco, za co se někdy budu trochu stydět. No to byl trapas. Přitančil k nám klučina, chvíli tam s náma hopsal a hopkal a pak si mě vzal k sobě a začal mě tam olizovat. No to vám povím, to byl trapas. Tancovali jsme tam spolu nejmíň dvě hodiny. Bylo to asi do 4 hodin do rána. Pak už jsme museli domů, aby nebyl průšvih.

Další výzvou byla cesta zpět domů. To byla taky sranda. Řekli jsme si, že si zavoláme tágo. Okey, zavolali jsme a čekali jsme na něj půl hodiny! Aaarrrgghhh! Volal nám dvakrát, že hned přijede a čekali jsme půl hodiny. Pak tedy přijel a frčeli jsme domů.

A jak jsem se dostala dom? Bylo to snadné. Odemkla, otevřela, zavřela a zamkla. A pak nezbývalo nic jiného, než dospat.

Tak to je můj vékolepý zažitek.

Hawk.

VÍTEJ!

17. června 2017 v 0:53 | Lucy
Čau ahoj!
Vítám Vás na mém novém blogu!

Pro začátek by to chtělo nějaké to seznámení s blogem, tak tedy hupsneme na to.
Na mém blogu se dočtete v podstatě o všem např. co se kde ve světě šustne, co je kde nového, co koupit a co rozhodně nekupovat, zážitky a vzpomínky, trapasy, nemilé i milé příhody a další podobné šílenosti. Ke každému dobrému blogu by neměli chybět ani fotografie a obrázky, kterých se také dočkáte.

Takže neleňte a nalaďte si mou stanici! Sledujte příspěvky a obohacujte svůj zrak, bude to zajímavé. Těším se na vaší návštěvnost.🙌🙏

Kam dál